KAPITOLA 2
Silvestrovský večer se vydařil a spolek slavně ustanovil své první sídlo v už vzpomínané vinárně.
Radioklub se pak ponořil do nezdokumentovaného období. Dá se předpokládat, že jeho význam postupně klesal, jak se množily vydávané rozhlasové licence a byly dostupné desítky typů radiopřijímačů. O to se zasloužil tlak továren a koncernů , výrobci tlačili na jednodušší legislativu. Tlaku takových firem se dalo jen těžko odolat, Radioslavia, Phillips, Telefunken, to už byla síla. Těch několik let, které zbývaly do zániku republiky už zdokumentováno nebylo a není ani známo, že by v Roudnici byl nějaký amatér vysílač. Ve starých časopisech, hlavně v Krátkých vlnách byly publikovány volací značky a jména radioamatérů, po udělení licence. Ve správním okrese Roudnice byla vydána koncese jen jedna a to v dubnu 1937, kdy se poprvé objevila volací značka OK1GC, pan František Brož, strojník elektrárny cukrovaru Libochovice. Této skutečnosti se lze dopátrat v časopise Krátké vlny z toho roku. Zánik činnosti Roudnického radioklubu nastal pravděpodobně po obsazení ČSR 15.3.1939 německou armádou.
Po válce bude líp…
Druhá - poválečná základna klubu byla na městské hlásce, kde radioklub zabral klubovnu po Hitlerjugend. Dalo se zde i topit, vždyť to byl byt hlásného,, ovšem v dřívějších dobách zde byl vodojem. Antény byly z této dominanty města nataženy směrem dolů mezi domy. Původní klub se sešel několikrát a v zimě 1947 je asi poslední akce, jak vyplývá z pozůstalosti snad posledního pamětníka, pana Ledviny, známého roudnického trafikanta, jehož trafika stojí na náměstí u Varhanovy ulice, v pozměněné podobě, dodnes.
Méně dokumentovanou dobou jsou léta po roce 1947, ale obecně roky 1945 až 1947 byly doby asi největšího rozkvětu radioamatérství u nás. Desítky vysílačů a přijímačů získali amatéři po německé armádě, dostupná byla legendární ervéčka, která pracovala i v oblasti VKV, byli to radioamatéři, kteří vypomáhali leckde poštám v předávání telegramů pro repatriační komise. Je nutno si uvědomit, že tisíce našich lidí bylo buď totálně nasazeno v Německu, další tisíce se vracely z koncentračních táborů , ve zničeném Německu zajišťovaly spojení a poštovní služby především spojenecké armády. Jsou známy případy, kdy se pomocí rádia sháněly léky, ztracené osoby i vyřizovala obchodní korespondence. Rádio využívaly i diplomatické služby.
Radioamatéři byli v té době soustředěni pod odbory, ČAV je rušen. Padesátá léta decimují amatérské řady a stovky licencí jsou hromadně odebírány. V té době asi vzniká ono úsloví, že vlastnit vysílačku je stejné jako vlastnit zbraň. Dokonce přežívají staré, prvorepublikové zákony a je zakázáno vlastnit komponenty a podstatné součástky pro stavbu vysílače. K jejich zrušení dochází teprve v roce 1968. Doporučuji všem, aby se podívali na znění tehdejších zákonů. Jejich citace je mimo rámec tohoto dokumentu.
Někdy v této době po roce 1948 se radioklub stěhuje o asi 300m dál od vinárny U Wágnerů směrem ke kostelu. Dnes už ta ulice neexistuje v původní podobě, její pravá část ve směru toku řeky byla v sedmdesátých létech odstřelena. Během doby se ulice jmenovala různě, Stalinova, pak Třída Sovětů a dnes Havlíčkova. Mírně vlevo naproti dveřím do kostela byl krámek pana Plzáka. Už si nepamatuji co na původním oprýskaném štítě stálo, krámek byl, zřejmě po únoru 1948, zavřen. V tomto krámku bylo třetí útočiště lidí, kteří měli blízko k rádiu. Jistě sem chodil Olda Spilka, člen ČAV číslo RP-3194, který v té době v Roudnici bydlel v Krabčické ulici, je to ulice na Bezděkově, ve které je základní škola. Od 20.10.1947 měl značku OK1OR, kterou mu posléze odebrali v roce 1949, ale to už bydlel v Příbrami. Jistě sem chodila další roudnická legenda pan Paudera, který na začátku ulice Rvačov, hned dole vlevo, měl svou dílnu a krámek, kde až do roku 1955 vyráběl a prodával, opravoval radiopřijímače a nabíjel žhavicí baterie. Od jiných pamětníků se dovídáme, že v padesátých letech už měli licenci Jindra Skřivánek OK1ABI a Vašek Ečer OK1VIO a OK1BW. Jistě sem občas zašel i OK1GY Olda Chmelař, který je ale zakládajícím členem klubové stanice v Litoměřicích, bydlel v Rohatcích, a později se odstěhoval na Moravu a změnil značku na OK2GY. Byl to jeden z odborníků na VKV provoz a VKV konstruktér vynikajících kvalit. Jeden z prvních , který provozoval SSB.
V roce 1953 je založen Svazarm, svaz pro spolupráci s armádou. V tu dobu už je v Československu vydáno jen pár licencí pro vysílání a jen velmi pomalu se situace zlepšuje pod zastřešením Svazarmu. Po vzoru stejné organizace v tehdejším Sovětském svazu, DOSAF, se tvoří střelecké kluby, autokluby, aerokluby i kluby radistů jak se tehdy říkalo. V těchto letech, 1953-55 , se k armádě dostávají první kusy legendárních RM31, stanic, které posléze slouží v mnoha modifikacích od provedení pro pěší pluky až po tankové. Pracovaly s transvertorem i v pásmu VKV.
Následují vozidlové Třince, dováží se sovětská technika, radiokluby na konci padesátých a začátku šedesátých let tak dostávají materiálovou injekci v podobě vyřazovaných inkurantních zařízení z armády, EL10, SK10, Torn, a dalších.
Radiokluby se politizují a stávají se přípravkami branců, o práci se zahraničními stanicemi se mnoho nemluví, pokud to právě nejsou spojení do sovětských diplomů a závodů.
Nakonec o tom jaké věci dokázali vůdčí hlavy Svazarmu, například v Ústeckém kraji, vymyslet, svědčí ona „slavná“ příhoda. Po čistkách v klubech, kdy byli koncesí a všech oprávnění zbaveni „pasivní“ radioamatéři, bylo těm, kteří prověrkami prošli , doporučeno zvýšit si svou svazarmovskou kvalifikaci. Alespoň takhle se chlubí tehdejší náčelník krajského radioklubu L. Rosenkranc. A proto s podobně smýšlejícími kolegy navrhnou uspořádat závod mezi motoristy, holubáři a radisty. Pravidla jsou jednoduchá. Zachytit zprávu a tu doručit na příslušný sousední Okresní výbor Svazarmu. Depeše proběhne okresy a městy tehdejšího severočeského kraje, zapojeny jsou Ústí n.L., Teplice, Bílina, Duchcov, Litvínov, Most, Chomutov, Žatec, Louny, Libochovice, Roudnice n. L., Litoměřice a Děčín, který depeši doručí do výchozího bodu. Soutěž začala 7. 8. 1955 v 6.00. Kdo dopraví svou depeši na KV Svazarmu jako první, vítězí.
Všichni byli tehdy přesvědčeni, že právě jejich odbornost bude první. Při úvahách jak rychle letí holub, až 90km/hod., se zdá že holubáři nemají šanci proti rádiu a motoristé budou rovněž pomalejší. Ovšem po zkušenostech z minulého ročníku si nikdo netroufne tipovat. Závod byl bohatě propagován a tak se stalo, že v Lounech na náměstí očekávalo doručení depeše asi 100 lidí, přesto, že je mlhavo, drobně prší v častých přeháňkách. Holubí závodníci to tak nemají nijak jednoduché. Závod pro radisty končí už v Duchcově, kde OK1AOL není uvolněn z práce a zaskakuje za něj OK1AJB. Radisté nabírají zpoždění 1hodina 17 minut. OK1AJB usedá k zařízení od OK1AOL a zjišťuje, že nechodí. Po marných pokusech opravit ho, to vzdává, jede depeši předat z domácího QTH. Mezitím v Bílině vysílají zpáteční zprávu pro Duchcov naslepo, naloží zařízení na motocykl a jedou do Duchcova na výpomoc. Tím padl limit na čas doručení, navíc se zde zrodil základ pozdější diskvalifikace. V Libochovicích operátor OK1KAI, špatně přijímá telegram, který má o deset číslic více. V Roudnici operátor OK1BW naopak nepobere dávání z Libochovic a v přijatém telegramu chybí celých 5 skupin. Prý se jednalo o omyl, tu správnou zprávu bez chyb, nechal ve staničním deníku, a doručil tu špatnou, omlouvá se na OV Svazarmu. Tím se procento chyb vyšplhalo nad povolený limit a radioamatéři jsou v tomto závodě diskvalifikováni.
Přikládám přímou citaci toho co pronesl náčelník Rosenkranc: „ Přes všechnu snahu, obětavost a vůli,skončili jsme poslední. Jak k tomu přijdou všichni soudruzi, kteří zkracovali čas, aby pomohli k vítězství? Jak k tomu nakonec přijde radioamatérský sport, když v rukou některých radistů způsobil posměch nejmodernějšímu pojítku? Protože víme, že radiospojení je takové, jaký je radista, rada KRK (krajského radioklubu) a krajská sekce radia si již s tím vším poradí“. Konec citace. A měl pravdu. Krajská rada po fiasku prvního i druhého závodu, podobné závody zrušila.